Upozorňování na změny
Ukázky z knihy - N2 -
Výtah
Vyšla jsem tedy po schodech do prvního patra. Nalevo byla jedna místnost, vypadala jako ložnice, a tak jsem vstoupila, ale byl tam dvouploténkový vařič,
na kterém se zrovna vařila polévka. Snažila jsem se najít něco, co by mi pomohlo určit, kde jsem, ale bez úspěchu. Nic jsem zde nepoznávala. Nic neznala. Proč jsem se objevila zrovna tady?
A najednou jsem uslyšela nějaký pohyb. Nepatrný zvuk, který nedokážu identifikovat. Vyběhla jsem z pokoje ke schodům a zarazila se, protože přímo naproti mně stál muž s knírem arabského vzhledu. Ale vůbec na mě nekoukal. Spíš jakoby ztuhle stál v pohybu. On mě snad nevidí. Zase se mi zrychlil dech. Utíkala jsem ze schodů, co mi nohy stačily. Zastavila jsem se u poklopu, kterým jsem přišla na toto místo. Z nějakého důvodu jsem se pod něj podívala. Výtahová šachta zmizela. Byl tam jen nějaký suterén! Mrskla jsem poklopem a šla ke dveřím, které jsem pokládala za východ z tohohle obchodu. Když jsem chytla za kliku, všimla jsem si přes sklo divných útvarů, připomínajících sochy. Po otevření dveří jsem uviděla rušnou ulici, kde se zastavil čas. Lidé stáli jako sochy, jako ten muž s knírkem. Vyděšeně jsem vyběhla na ulici a utíkala tak rychle, že mi začalo v uších bubnovat. Stále v běhu jsem přemýšlela: „To není možné! To není možné! Co se to děje se všemi lidmi! Bože můj, kde to jsem!“
Ve stejném okamžiku jsem uviděla loď. A další a další a další lodě. Doběhla jsem do přístavu, ohlédla se a došlo mi, že jsem byla na nějaké ulici plné obchodů a že jsem někde, kde mají moře a lidé tu vypadají arabsky. Pak, o kus dál, byla nějaká tabule s reklamou. Jelikož to bylo psáno jazykem pro mě cizím, nerozuměla jsem tomu. Ale pod tím bylo napsáno latinkou Istanbul.
„Jak jsem se proboha mohla objevit na druhé straně zeměkoule?!“ Stále jsem byla v pohybu, tedy v běhu a zarazilo mě, že nejsem unavená. Že můj dech stíhá a plíce taky. Bylo to zvláštní, ale jako bych měla spousty sil. Doběhla jsem k nějakému oblouku, připomínajícímu torzo mostu. Pod tímto mostem byly dveře. Intuitivně jsem šla rovnou k nim a zatáhla za kliku. Ta pod vahou mé ruky povolila. Vstoupila jsem dovnitř, zavřela za sebou a opřela se o ně. Cítila jsem úlevu a vzpomněla si na mobil. Spěšně jsem ho vytáhla. .- 11 -
A najednou jsem uslyšela nějaký pohyb. Nepatrný zvuk, který nedokážu identifikovat. Vyběhla jsem z pokoje ke schodům a zarazila se, protože přímo naproti mně stál muž s knírem arabského vzhledu. Ale vůbec na mě nekoukal. Spíš jakoby ztuhle stál v pohybu. On mě snad nevidí. Zase se mi zrychlil dech. Utíkala jsem ze schodů, co mi nohy stačily. Zastavila jsem se u poklopu, kterým jsem přišla na toto místo. Z nějakého důvodu jsem se pod něj podívala. Výtahová šachta zmizela. Byl tam jen nějaký suterén! Mrskla jsem poklopem a šla ke dveřím, které jsem pokládala za východ z tohohle obchodu. Když jsem chytla za kliku, všimla jsem si přes sklo divných útvarů, připomínajících sochy. Po otevření dveří jsem uviděla rušnou ulici, kde se zastavil čas. Lidé stáli jako sochy, jako ten muž s knírkem. Vyděšeně jsem vyběhla na ulici a utíkala tak rychle, že mi začalo v uších bubnovat. Stále v běhu jsem přemýšlela: „To není možné! To není možné! Co se to děje se všemi lidmi! Bože můj, kde to jsem!“
Ve stejném okamžiku jsem uviděla loď. A další a další a další lodě. Doběhla jsem do přístavu, ohlédla se a došlo mi, že jsem byla na nějaké ulici plné obchodů a že jsem někde, kde mají moře a lidé tu vypadají arabsky. Pak, o kus dál, byla nějaká tabule s reklamou. Jelikož to bylo psáno jazykem pro mě cizím, nerozuměla jsem tomu. Ale pod tím bylo napsáno latinkou Istanbul.
„Jak jsem se proboha mohla objevit na druhé straně zeměkoule?!“ Stále jsem byla v pohybu, tedy v běhu a zarazilo mě, že nejsem unavená. Že můj dech stíhá a plíce taky. Bylo to zvláštní, ale jako bych měla spousty sil. Doběhla jsem k nějakému oblouku, připomínajícímu torzo mostu. Pod tímto mostem byly dveře. Intuitivně jsem šla rovnou k nim a zatáhla za kliku. Ta pod vahou mé ruky povolila. Vstoupila jsem dovnitř, zavřela za sebou a opřela se o ně. Cítila jsem úlevu a vzpomněla si na mobil. Spěšně jsem ho vytáhla. .
Probuzení
Karel zaklel, práskl pěstí do pultu a odevzdaně stiskl palcem svítící kruh. Z trubky vypadlo nejprve pár celých kostek a poté se sypala stále jemnější a jemnější drť, až nakonec celou hromádku v misce pokryl nevzhledný šedý prášek.
„Molekula šen-bai, co to je za písek, kdo to má žrát," ulevil si. Vzal nedopitou krabici synéka a nalil obsah do misky. Prášek vykazoval nesmáčivé vlastnosti, vyplavával nahoru a tvořil hrudky. Při zamíchání lžící synéko vystříklo a vytvořilo na pultu a na zemi mokré skvrny s nerozpuštěným šedým práškem. Karel jen ucedil další neslušné výrazy a rozetřel kalužinky rukou, respektive pantoflí. Pak si odevzdaně odnesl směs ke stolu, posadil se, vstal a vrátil se ke kredenci, aby si nachystal kakao.
Čas ušetřený na posilování vyplnil čtením novin, leže oblečený na neustlané posteli. Vychutnával si naplno tento komfort, neboť jeho přítelkyně se s kamarádkou rekreovala u moře. Dělali to tak už několikátým rokem k plné spokojenosti obou. Zuzana si mohla posdělovat s Bahirou alespoň část toho, co nestihly za celý rok, Karel se věnoval svým zálibám – chodil pozdě z práce, sportoval, pouštěl si nahlas hudbu a zkoušel, co všechno jeho pes snese.
Než vyrazil do práce, mrknul na zápěstí a konečně si všiml drobného symbolu indikujícího nadcházející připomínku. Teprve nyní si uvědomil, že ji sice zaregistroval hned po probuzení, nevzal ji však na vědomí. Z toho zřejmě pramenil onen neurčitý, nepříjemný pocit. A nemýlil se v něm.
Vyvolal si zprávu do prostoru nad displej a četl: „4. 9. 2103, 18:22, NikamBar – přijede Ištván." Pustil tlačítko, rozpustiv tak nápis do prázdna, a vyšel z bytu. Než prošel dveřmi, o 60 kilometrů výše jedna z geostacionárních družic, zabezpečujících spojení na území Moravy, přijala 2 576 spojení. Jedno z nich obsahovalo zprávu, která, ač se jej přímo netýkala, měla zásadní vliv na Karlův osud. Příjemcem byl jistý Alhir.
***
Ištván Gombaj, Karlův dlouholetý kamarád, byl původem Maďar. Tou dobou byl zaměstnán jako profesionální voják v „Útvaru pro dodržování pořádku, různé určení". Název jinými slovy znamenal rutinní a nudné hlídání objektů, čas od času zpestřené zásahem proti rozmanitým zlodějům, nájezdným bandám a jiným neplechám menšího rázu. Pokud někde narazili a začínalo jít skutečně do tuhého, vyklidili pozici pravé armádě. Ištván se k oddílu přidal, protože splňoval jeho představy atraktivní práce pro pořádné chlapy, mezi něž se sám řadil, a kterou se mohl chlubit před něžným pohlavím. Což také dělal, když náhodou dostal volno. Jenže volna bylo čím dál méně. Řady členů UDP řídly a logickým důsledkem byly delší služby. Kromě toho přibývaly problémy s Koumáky.
***
V posledních dvou letech ke střetům s Koumáky docházelo stále častěji. Do té doby nikomu nevadili a soužití s nimi bylo pokojné. Až zčistajasna došlo k prvnímu incidentu. Zpočátku jej obeznámení představitelé lidstva považovali za nehodu/náhodu, leč bylo to spíše jejich vroucné přání než jednoznačný fakt. Když se objevily další roztržky a rabování, počala vzrůstat panika. Jednotlivé vesmírné stanice na Měsíci, Venuši a Marsu dostaly vojenské posádky, které je měly před nájezdy chránit. Zhruba po roce však vojákům došla trpělivost a peníze a tak byli nahrazeni oddíly ostrahy typu UDP.